NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak sám název napovídá, po delší době k nám opět zavítala nahrávka s příchutí orientu. Za celým snažením stojí mladý muž vyznávající kulturní odkaz nejen rodného Japonska, ale také západního světa, v tomto případě především Evropy. A to jak ve smyslu moderním, tak i historickém. Japonci jsou vůbec zářným příkladem takového přebírání a syntézy, avšak s tím, že konečný výsledek jakéhokoliv uměleckého usilování má vždy osobitý a někdy i dost šílený punc vycházející přece jenom z poněkud odlišné a nám často dost neuochopitelné kulturní tradice a chápání estetických měřítek.
KADENZZA v tomto smyslu nevybočuje z řady. Je vidět, že hlavnímu protagonistovi není téměř nic cizí a svaté a s menším či větším úspěchem se brouzdá metalově hudebním spektrem s častým odskokem do neoklasických vod, jak to v poslední době mají rádi třeba v Norsku. Už úvodní „Kamikaze blows“ navodí zběsile hysterickou blackmetalovou atmosféru se správně zkresleným vokálem evokujícím „podmanivé“ kvílení bizarních asijských démonů. Vůbec celá nahrávka je prostoupena nutkavým nepokojem a hysterií, která místy jako by téměř z oka vypadla ujetému psycho projektu TARTAROS dj Grimlocha. Kytarové běsnění je cele doprovázeno orchestrací, která však postrádá tradiční pompu a masivnost jak ji třeba známe u DIMMU BORGIR a spol., ale nese se v sevřenějším a mnohem intimnějším duchu, z něhož často velmi pěkně vystupují nepříliš často slyšitelné nástroje jako např. harfa dodávající celému projevu na lyričnosti. Jedním z takových vrcholů je nádherně éterická pasáž v „Mononoke“ (při níž vám v mysli vytanou obrazy stejnojmenného filmu známého Ghibli studia a která je také stejnojmenným filmem a jeho symbolikou přímo inspirována) nebo „Lament 1999“ vznášející se na smyčcích a nesměle drnkající kytaře. Tu je krásně vidět, jak šikovně umějí východní umělci zacházet s pro ně typickým sentimentem a kradmým působením na emoce posluchače, aniž by to působilo trapně a vyčpěle. Vzpomeňte si třeba na minimalistické smyčcové pasáže ve snímku „Tygr a drak“ nebo „Cesta do fantazie“. Podobný otisk v sobě nese i KADENZZA a myslím, že to celou nahrávku dost výrazně pozvedává.
Na skladbách je dost znát, že si autor potrpí na kompoziční komplikovanost a sofistikované postupy se širokým nástrojovým obsazením. Zatímco první polovina alba se nese v poměrně tradičním duchu s letmými odskoky do vod progresivního metalu, v druhé půli autor předestírá rozmáchlé, členité a z hlediska vnitřní struktury téměř vážno-hudební kompozice plné vrcholů a zvratů, disharmonií, překrývajících se smyčcových ploch, ševelící flétny, zlověstného piána a frenetických kytarových sól, bohatého vokálního rejstříku… To platí především o skladbách „Endless labyrinth“ a „War phantasma“ jako jakési druhé páteři alba rozkouskovaných do několika dílčích tematických celků plynoucích v dál, aniž by měly sjednocující motiv dodávající na soudržnosti, což v některých okamžicích působí nevyvážené a na úkor fungování skladby jako celku.
Také je sice fajn, že je autor individualista a chce si vše udělat po svém, na druhé straně by albu prospělo angažmá alespoň několika živých hudebníků, kteří by do hudby vložili něco málo z lidské živelnosti a přirozenosti výrazu. Narážím především na v některých pasážích omšele naprogramované bicí a místy umělohmotnou produkci ubíjející spoustu zajímavých nápadů a momentů, které by za jiných okolností vyzněly úplně jinak.
Ovšem jako debut je to slušný počin, který pouze nezaplňuje další mezeru na hudebním trhu, ale s přehledem z ní vyčnívá. Je vidět, že You Oshima není nováčkem a hudební vyjádření své osobnosti bere vážně a s hrdostí Japoncům vlastní a před jeho skladatelskými schopnostmi nezbývá než smeknout. Nenechte se tedy odradit prvopočáteční a do jisté míry zdánlivou nepřístupností, protože „Into the oriental phantasma“ toho v sobě skrývá opravdu hodně. Ale abyste pronikli až do nitra její komplikované a temné orientální duše, budete se přece jen muset ponořit hlouběji.
Hysterií a sžíravým nepokojem prostoupená nahrávka sázející na komplikovaný mix různorodých metalových žánrů s vážno-hudebními postupy. Syntéza hudebních estetických měřítek východního a západního světa. Přes určité výhrady je „Into the oriental phantasma“ nadmíru zajímavým počinem a od hlavního protagonisty se v budoucnu jistě nadějeme nejednoho překvapení. Čili má ambice zaujmout všechny ty, kdož se nebojí nahlédnout pod povrch a ponořit se hodně hluboko.
7,5 / 10
You Oshima
- zpěv, kytary, programování, syntetizér, samply
Iya Ikeda
- zpěv
1. Kamikaze Blows
2. Mononoke (God Of Worms)
3. Wheel Of Fortune
4. Endless Labyrinth: Scarlet Messiah
5. Endless Labyrinth: Reincarnated Evil
6. Endless Labyrinth: Labyrinth In The Waters
7. Endless Labyrinth: Karma Of The Witch
8. Lament 1999
9. War Phantasma: The Last Slaughter’s Remembrance
10. War Phantasma: Awakening
11. War Phantasma: In The Dream Path
12. War Phantasma: The Obsession
13. War Phantasma: Requiem For The Last War
Into The Oriental Phantasma (2003)
The Reality In The Phantasmagoric World (2002)
U me hodne dobry. Japonci me bavej filmama, komiksama i hudbou. Delaj to proste po svym, coz na evropana, alespon tedy na me, pusobi jako atraktivni....
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.